Letadlo, či primáře?
Jsme svědky významného přelomu v českém zdravotnictví. Mluví se o vstupu více finančních prostředků do pojišťoven, a tedy i pro lékaře a nemocnice.
Po vzoru "západního světa" jsme vykročili směrem k nadstandardům. Nikdo nepochybuje, že medicína je stále dražší, moderní technologicky náročné vyšetření je nákladnější a platy personálu pořád směšně nízké. Kde tedy vzít peníze?
Západní země ze svého HDP poskytují nesrovnatelně více financí, všude je zavedena progresivní daň a občané platí poplatky za vyšetření podle výše svého platu.
Renomovaní lékaři si ze svých vlastních prostředků otevírají privátní ordinace, kde vítají své nadstandardní klienty.
Lehké výkony vykonávají přímo tam v rámci jednodenní chirurgie a složitější operace převádějí do nemocnice, kde se o pacientův poplatek dělí lékař s nemocnicí. Toto vše většinou lékař provádí mimo svou řádnou pracovní dobu.
Je to systém privátní a státní péče, které se doplňují. Nekonkurují si, tak jako je v plánu v ČR.
V některých zemích privátní péče spolu s taktikou takzvaných "šetřicích" opatření vedla k tomu, že nemocnice jsou z poloviny prázdné. Redukovala se lůžka i personál. Je čím dál méně zdravotníků pracujících na plný úvazek, většina z nich jsou externisti. Chybí kvalifikovaní pracovníci a prodlužují se čekací doby.
Podle expertů je nejefektivnější systém asi ve Francii a v Německu. Rovná daň, platba za pobyt v nemocnici či naše verze nadstandardu nás však tímto směrem pravděpodobně nepovede. Bohatí prý mají svobodu koupit si letadlo.
Od ledna tedy oficiálně i primáře. Zvyšuje se sociální nerovnost a lidé se bojí. Jak můžeme akceptovat, že pojem svoboda, za který náš národ bojoval, je nám předkládán jako možnost koupit si letadlo nebo profesora?
DENISA VÍZNEROVÁ, studuje na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Převzato Právo 20.10.2011.
Izrael a Palestina v bludném kruhu násilí a válek.
Většina Izraelců je přesvědčena, že historická Palestina včetně Jeruzaléma je jejich územím, na něž mají historický nárok.
Izrael a Palestina zaujímají velmi malé území. Ale je to jedna z nejvýbušnějších oblastí světa.
Celé generace Izraelců sváděly kruté boje s Filištínskými, předchůdci dnešních Palestinců. A v nich podle Knihy soudců vynikli mnozí vojevůdci. Gedeon založil tradici asymetrických válek, David v přímém souboji porazil mnohem většího a silnějšího Goliáše, dobyl město Jeruzalém, připojil ho k izraelskému království a učinil ho hlavním městem. A to je další kámen úrazu.
Naprostá většina Izraelců je přesvědčena, že historická Palestina včetně města Jeruzalém je jejich území, na které mají historický nárok. Jsou ochotni za ně bojovat do polední kapky krve, obětovávat syny i vnuky. A pevně věří, že jejich bůh je ten nejsilnější a nejmocnější ze všech a že díky jeho podpoře jsou právě oni vyvoleným, i když těžce zkoušeným národem.
Patřili k nejodhodlanějším a k nejlepším bojovníkům v obou světových válkách. V duchu tradice Gedeona a Davida vynikali odhodlaností, odvahou a především schopnostmi vymýšlet překvapení a válečné lsti.
Zkušenosti získané ve 2. světové válce neprodleně zúročovali při výstavbě vlastní armády ihned poté, co byl z rozhodnutí OSN založen Stát Izrael.
Ale právě jeho vytvořením bylo zaseto sémě velkého a vleklého sváru na historickém území Palestina.
Hranice byly narýsovány tak, že 51 % plochy bylo přiřčeno Izraelcům, na něž ale připadalo pouhých 30 % tamního obyvatelstva, zatímco pro 70 % Palestinců zbylo pouhých 49 % území. Takovéto vymezení nepřijala ani jedna strana, oběma to bylo málo. Obě tak sáhly po zbraních.
Jako první tak učinili Izraelci, spiklenecké militantní organizace Stern a Irgun se nezastavily ani před útoky na britské vojáky, kteří odpočívali v Hotelu King David.
A pak již ke slovu přicházely války mezi Státem Izrael a jeho arabskými sousedy (1948-9,1956, 1967, 1973). Izraelci ve všech zvítězili, i když bojovali proti velké početní převaze. Vždy nalezli novodobé Gedeony i Davidy. Ti nesli jména Dajan, Rabin, Šaron a dokázali vymyslet překvapivé manévry a válečné lsti, stali se generály a po vojenské službě obsazovali nejdůležitější posty.
V Izraeli se v nejvyšší politice prosazují jen ti, kdo za sebou mají úspěch jako velitelé, nebo jako agenti tajné služby Mossad (viz Tzipi Livniová, exministryně zahraničí a vicepremiérka, řazená mezi 40 nejvlivnějších žen světa).
Navíc Izraelci mají ve všech zemích příbuzné, vědí, na koho se mají v případě potřeby obrátit. Přímo v USA mají nejvlivnější lobbyistickou organizaci na světě.
Je to známý AIPAC, Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti. O jeho síle se na vlastní zkušenosti přesvědčil prezident George Bush starší: po prohraných volbách v roce 1994 mohl jen hořce konstatovat, že ho porazila tisícovka lobbyistů z AIPAC.
Ale to už bylo v době, kdy Izrael přestal být Davidem a stal se Goliášem, jenž těží z převahy ve zbraňových systémech z USA. Navíc při jednáních Rady bezpečnosti stačí, když USA pohrozí, že budou vetovat rezoluci, jež je kritická vůči Izraeli, a text se hned přepisuje.
Ještě před 40 lety se říkávalo, že Izrael je exponentem amerických zájmů na Blízkém východě. I dnes mnozí tvrdí, že USA se staly exponentem zájmů Izraele i v celosvětovém měřítku. Stát Izrael se cítí být neporazitelný a nepotrestatelný - a podle toho se také chová.
Svět ale dnes stojí před otázkou, jak se vyhnout nezvladatelnému a jak zvládat nevyhnutelné. Nezvladatelnou by byla další válka mezi Státem Izrael a některým z arabských států.
Nevyhnutelná je prohlubující se nestabilita v této části světa, která má největší zásoby ropy. Svět tedy čeká na spasitele, který by dokázal oblasti nabídnout nezpochybnitelnou mírovou politiku.
Najde se ale někdo takový? A jsou Izraelci a Palestinci připraveni ho respektovat?
Převzato Právo 16.9.2011.
Jan Eichler.
(Autor je historik.)
Profesorka Dvořáková má strach: Lidé vyjdou do ulic. A bude to zlé.
13. 4. 2011.
Odvážná profesorka politologie, předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková je současnou politickou situací v naší zemi vyděšena.
Poukazuje kriticky na to, že jde o stav již dlouho neúnosný, který může mít dalekosáhlé důsledky. "Hrozím se toho, až lidé vyjdou do ulic, protože není žádná jiná únosná alternativa toho, co by mělo následovat. Netroufám si odhadnout, co všechno se pak může stát a už teď si jen přeju, aby to, pokud je to vůbec možné, dopadlo dobře," vyjádřila se pro ParlamentníListy.cz.
Zatímco všechna česká média už se naučila skloňovat spojení vládní krize zcela automaticky, politoložka v těchto dvou slovech vidí obrovský varovný vykřičník.
"Víte, to se už nedá vůbec okomentovat z hlediska politologa. Ta současná situace se již zcela vymkla všemu, co politologie umí vydedukovat, spočítat a odhadnout. Spíš byste se museli obrátit na znalce mafiánských praktik - protože pouze o ně v české politice již jde," odpověděla profesorka politilogie z VŠE Vladimíra Dvořáková Parlamentním Listům.cz. Původní otázka přitom zněla, zda sdílí pocit některých analytiků, že v kauze Věcí veřejných, která se původně zdála být nasměrovaná k ministru dopravy Vítu Bártovi, jde o zcela jinou figuru. Totiž o premiéra Petra Nečase. "Těžko říct, mafiánské praktiky opravdu komentovat neumím. Zřejmé je, že se stále více jedná o to, kdo koho kdy odstřelí - (zatím jen politicky), všichni na všechny sbírají kompromitační materiály, které skladují, aby je ve správnou chvíli vytáhli. Politici se obklopují podivnými experty, místopředseda vlády vystartuje na novináře s nějakou údajnou nahrávkou, kterou vzápětí popře a připadá mu to normální. Na ministerstvech se vyhazují odborníci, aby se nahradili kamarádíčky, kteří problematice většinou vůbec nerozumějí. A přihrají se jim obrovské smluvní platy," rozhořčila se politoložka.
Připustila, že vždy odmítala jakékoli konspirační teorie, ale současná situace ji nutí i s nimi počítat, poněvadž se zdají být také velmi častým nástrojem. Podle ní jsme v přímém přenosu svědkem rozpadu systému. "Nikdy jsem si nemyslela, že to budu moci takto rychle sledovat na vlastní oči a ve své zemi. Bojím se však toho, jak se bude hledat alternativa," přiznala své obavy z budoucnosti politoložka Dvořáková. Podle ní by bývalo bylo řešení, kdyby nová vláda před rokem okamžitě a trvale přerušila veškeré penězotoky do stran i mimo ně. "Jenomže to prostě u nás, jak se ukazuje, není možné. Pokud se o to někdo pokusí, zůstane sám a zbytek mafiánů ho dostane," řekla profesorka Dvořáková.
Dodala, že je skutečně otázkou času, než u nás lidé vyjdou do ulic. "Jen bych si přála, aby to nakonec nějak dobře dopadlo. Současné nálady totiž napovídají tomu, že by mohlo dojít i k velmi nepříjemným konfrontacím, jež by nebyly asi sametové," uzavřela politoložka. Vladimíra Dvořáková situaci v zemi kritizuje již delší čas. A varuje...
Již před měsícem hovořila v ČT o rostoucí nespokojenosti ve společnosti, která jde ruku v ruce s radikalizací názorů. I tehdy státní správu obvinila z mafiánských pratik a nevyloučila, že by lidem mohla s tímto vývojem dojít trpělivost. Za pravdu jí následně dali i ParlamentnímiListy.cz oslovení sociologové. Uznali, že varování před radikalismem je na místě. "V podpalubí roste nespokojenost, ale na palubě Titaniku se tančí. Lidi jsou naštvaní, že politici neřeší věci, které by měli, a místo toho provozují hrátky, kdo co na koho ví. To jsou praktiky mafie, ne státní správy," uvedla tehdy pro ParlamentníListy.cz Dvořáková.
"Zabývám se revolucemi a vím, že nejsme v Tunisku a Egyptě. Ale nestačím se divit, kolik fašizujících proudů se dostává do různých pozic," naznačuje, že lidé si mohou uvědomit, že volební proces není to, co může problémy společnosti vyřešit. "Stačí se podívat na doprovodné internetové chaty k Hyde parku, jaký charakter měly těsně po volbách a jak se ty názory nyní radikalizují," upozornila v březnu profesorka Dvořáková, která bývá častým a vítaným hostem v diskusních i zpravodajských pořadech České televize. Podle sociologa Jana Hartla, který je ředitelem STEM, je zavedeným vzorcem od politologů to, že když vidí rostoucí napětí ve společnosti, tak varují před radikalizací a extremismem. "Varování před ním je tedy na místě, když ve společnosti nepřevládá klidný racionální typ komunikace. Ale my jako sociologové mapujeme nejen situace, ale i procesy ve společnosti. A náznaky nějaké radikalizace nevidíme. Přesto bych názor kolegyně Dvořákové viděl jako memento," uzavřel v březnu svůj názor Hartl.
Převzato z internetu.